RSS

Jak jsem potkala Janu Škramlíkovou

Ráda bych se s vámi podělila o jednu velkou životní zkušenost, a to jak jsem potkala Janu Škramlíkovou. Dovolím si jí nazývat Janičkou, protože jí tak říkám já i moje rodina, i když ona to netušila do prvního přečtení tohoto vyprávění.

Jsem už dlouho dospělá ženská s manželem a dvěma dospělými dětmi. Nadváhu (obezitu, kila navíc, tloušťku, boubelatost, prostě říkejme dle libosti) řeším od puberty. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak skutečně štíhlá bytost jsem byla jen při narození, to jsem měla necelá dvě kila a nějaký čas jsem strávila v inkubátoru. A pak už se to se mnou vezlo…

Ve školním období jsem sportovala, občas držela nějakou dietu, střídala období absolutního obžerství s přísným téměř nejedením. Pro pobavení: na vysoké škole jsme s kamarádkou několik týdnů 2x denně jedly tenký krajíc chleba s netučným tvarohem (dobrá věc na udušení) a k tomu pily vodu a turka. A váha se držela na únosné hranici.

Pak přišla dvě těhotenství, sedavá zaměstnání, lenošení, nárazový pohyb, hubnutí, přibírání, přejídání se, hladovění (to vše trvalo víc než 20 let), až jsem nakynula do obřích rozměrů třicetikilové nadváhy. Prostě hrůza, neměla jsem co na sebe, do zrcadla jsem se skoro nedívala, ráno jsem vstávala protivná a uléhala jsem ještě protivnější. Přesto, že celý den sedím u počítače a do práce jezdím autem, tak domů jsem lezla téměř po čtyřech s pocitem, že omdlím, pokud si okamžitě zase nesednu, až jsem dospěla k rozhodnutí, že s tím prostě MUSÍM něco udělat. Začala jsem pohybem. Zkusila jsem různé formy aerobiku, bodyform, gymnastické míče, alespoň 2 x týdně jsem někam chodila, ale nebavilo mě to. Prostě otrávená tam, otrávená domů, ale hýbala jsem se. To trvalo asi 2 roky a na mojí váhu to nemělo velký dopad, teda vlastně skoro žádný. Až jsem narazila na zumbu, kam jsem poprvé šla jenom ze slušnosti, protože jsem to slíbila instruktorce, a ona z toho byla láska na první, druhý i třetí pohled. Není to asi pohyb úplně nejvhodnější na hubnutí, ale prostě mě to baví, chodím pravidelně 2x týdně do tělocvičny a 1x týdně do bazénu na aquazumbu. Snažím se hlídat si tepovku na správné frekvenci a užívám si to.

Ale s váhou se pořád nic moc nedělo. Takže jsem s pomocí strýčka Googla zkusila hledat pojem dietolog, obezitologie a podobné, ale nedařilo se mi najít nikoho v mém okolí, až mě, po několika týdnech (zde se projevila má vrozená bystrost) a sledování pořadu Jste to, co jíte, napadl výraz výživový poradce. A ejhle, tady jsem mezi jinými poprvé narazila na jméno Jana Škramlíková. Tím začal jeden z mých největších životních kotrmelců. Zavolala jsem, sjednala si první schůzku a v určený den a danou hodinu jsem se celá rozechvělá dostavila na konzultaci. Pocity jsem měla hodně rozporuplné. Na jedné straně očekávání, na druhé straně rozpaky a obavy. Vnitřně jsem si řekla, že pokud mi bude cokoliv proti srsti, odpískám to. Naštěstí se mé obavy ukázaly jako liché.

Janička na mě udělala skvělý dojem. Její profesionalita na jedné straně a úžasně lidský přístup na straně druhé, prostě přesně to, co jsem si představovala. Neocenitelná je individualita v přístupu ke každému klientovi, nedovedu si představit, že bych své problémy řešila v davu lidí. Navíc mi sedla i jako člověk, úplně jsem ztratila ostych s ní probírat cokoliv kolem mého „problému“. Brala jsem to jako psychoterapii, jen s tím rozdílem, že jsme se pustily zároveň i do těla. A tak jsme se do toho společně vrhly…

Začátky byly docela náročné. Zapisovat si každé sousto jídla a každý lok pití je docela fuška. Ale teprve když to člověk dá na papír, tak vidí, jak to dělá špatně. Při zpětném pohledu se trochu divím, že Janička nad mým původním jídelníčkem neomdlela, ale asi je zvyklá. Nejvíc úsilí mě v počátcích stálo naučit se jíst pravidelně. Což znamená ráno (nebo večer) si připravit do práce dopolední a odpolední svačinu (někdy i oběd) a ve správný okamžik je sníst. Dnes už mám tenhle návyk automatický, ale prvních několik týdnů jsem měla nastavenou upomínku v mobilním telefonu. Je pravda, že zpočátku se kolegové trochu podivovali, když jsem na jednání, které mělo být v době jídla, přicházela s talířkem nebo krabičkou, ale zvykli si. Jídlo na služebních cestách v létě řeším tak, že si sebou beru cyklistickou brašnu na řidítka a jídlo v krabičkách chráním před horkem chladícími vložkami z přenosné ledničky. V zimě to problém není. Načasovat snídani a večeří nebyl problém.

Zároveň s pravidelností jsem také změnila skladbu toho co a kdy jím. K tomu mi báječně dopomohl návod (skripta), který jsem dostala od Janičky na jedné z úvodních lekcí. Navíc na každé konzultaci jsme podrobně probíraly jednotlivé skupiny potravin (bílkoviny, sacharidy,…), jaké druhy používat, jak nakupovat, jak číst obaly, na co si dávat pozor, na co úplně zapomenout…pokaždé jsem odcházela s popsaným listem papíru a těmito radami jsem se řídila (a řídím) při nakupování a přípravě jídel. Musím říct, že zpočátku jsem mezi regály trávila spoustu času, občas jsem vytáhla skripta a svoje poznámky, několikrát jsem vzbudila i pozornost ochranky. I nadále jsem podrobně zapisovala svůj jídelníček, který pokaždé Janička zkontrolovala a upozornila mě na chyby a možná zlepšení. K tomu mě pokaždé postavila na váhu a údaje zapsala do tabulky. Ještě musím dodat, že jsme si domů pořídili běžecký pás a já jsem začala několikrát týdně intenzivně chodit. A světe div se – zafungovalo to!!! Váha šla dolů, chvíli rychleji, chvíli pomaleji, ale šla. Najednou mi kalhoty byly volnější a volnější a knoflíky na halence už nehrozily vytržením z látky. Nový stravovací režim se mi vryl pod kůži tak, že dneska si vlastně už ani neumím představit, že bych se vrátila do doby „před Janičkou“. Naučila jsme se spoustu užitečných věcí, jím to, co by mě před rokem ani nenapadlo. Částečně jsem to aplikovala i doma a manžel zhubnul krásných 12 kilo, a to si neodpustí večerní pivko. Je pravda, že na sušenou červenou řepu a celer jsem dostala extra misku, abych ty hnusy nesypala do společné, ale to je pouze věc názoru :-)

A to nejlepší na konec. Po Janiččině zásahu do mého života jsem shodila 23 kilo. Prostě paráda. Teď už několik měsíců vážím stejně a užívám si. Střídám dny klasické, kdy dodržuju pravidla s využitím normálních potravin a dny, kdy si vařím trochu netradičně (sója, bulgur, kus-kus,…). Pokud dávám do košíku něco nového, tak pečlivě prostuduji obal. Pro doplnění zásob navštěvuji krámek U slavíka, kde vždycky objevím něco nového k vyzkoušení. Oblečení už nakupuju v normálních obchodech a jásám nad tím, že tam mají věci, které jsou mi velké. To je pocit, který jsem dlouho nezažila. Od kamarádky, jsem dostala k Vánocům o číslo menší džíny, to je teď moje výzva. Jen co nastane jaro, hned se do ní pustím.

Držím všem palce, nebojte se a do toho!!!

Hanka

——

Moc děkuji paní Hance za napsání jejího příběhu. Ale chválila mě až tak, že se skoro půl dne stydím, vždy, když si to přečtu ;) Ještě bych chtěla dodat, že za úspěchem paní Hanky stojí hlavně její velké odhodlání a pevná vůle. Vše, co jsem řekla, přesně splnila. Věnovala se přípravě jídel, zkoušení nových potravin a také musela zabojovat s časem, jelikož mnohdy jí pracovní náplň kladla překáždy. Skoro denně po návratu z práce chodila na páse, takže ani pohybovou aktivitu, jako nedílnou součást hubnutí, nebrala na lehkou váhu. Velmi mě těšil zájem paní Hanky o informace, na každou konzultaci s sebou přinesla papír popsaný otázkami. Její rodost ze shozených kilogramů byla i radostí pro mě. Děkuji

Reklamy
 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: